Angelo je druhý týden ve škole a cítí se nešťastný a hloupý. Utěšuju ho, že se vše časem zlepší, jen co začne trochu rozumět česky. A hloupý rozhodně není, v angličtině je nejlepší z celé třídy a také test z matematiky dopadl na výbornou.

Ve středu jedeme do Hradce přihlásit Angela na policii. Využívám času a vyptávám se na školu. Angelo je překvapený, jak málo respektu mají jeho spolužáci ke svým učitelům. V hodině je neposlouchají a dělají si úplně jiné věci. V jeho škole prý by to nešlo. Nejsem si ale jistá, že se tak chovají všichni jeho italští spolužáci. Spíš hlavně Angelo, který bere všechno vážně a je velmi zodpovědný.

Ital Angelo.„Co jste měli dnes k obědu?" „Maso, knedlíky a sladké cibule, to nebylo dobré," odpovídá Angelo. „Sladké cibule? Co to bylo za zvláštní oběd?" myslím si. A po chvíli mi dochází, že to asi bylo naše tradiční vepřo-knedlo-zelo. Druhý den jedeme spolu do Jičína a tak padá zase stejná otázka na oběd. „O my God," vykřikne – naši konverzaci zatím vedeme stále v angličtině. „Něco bílého, snad z jogurtu, posypané hnědým. Spolužáci říkali, že to je jídlo pro malé děti." Aha, krupicová kaše. Není zvyklý mít jako hlavní chod sladké jídlo.

„Ale Angelo, to musíš mít strašný hlad, když ti to nechutnalo a nejedl jsi!" „To ne," říká. „Já jsem jedl. Jsem zvyklý jíst všechno, i když mi to nechutná. Já si myslím, že vyhazovat jídlo je zločin." To je celý Angelo, takový zodpovědný přístup! Musím ale vymyslet jídelníček, aby mu opravdu chutnalo, je totiž strašlivě hubený. A časem si určitě na českou kuchyni zvykne. Zkouším to s bramboračkou, chutná mu a dvakrát si přidá. K další večeři vařím rizoto. Angelo si nandá na talíř a zvědavě se ptá, co to je. Říkáme tomu rizoto. „Risotto" - vykřikne s italským přízvukem a spořádá tři talíře. Sláva, tak jsem se trefila! Vím, že mu moc chybí těstoviny; vyprávěl mi, že jsou v Itálii zvyklí jíst pastu, jak jim říkají, každý den. Ale já mám trochu trému vařit je rodilému Italovi, přestože v naší rodině je také máme rádi. Pak si dodám odvahy a připravuji lasagne tak, jak jsem zvyklá. Angelo přijde ke stolu a nedůvěřivě pronese: „To vypadá jako lasagne." „Jsou to lasagne," potvrzuji a očekávám, co na ně řekne. Nic, ale zase si přidá – to je dobré znamení. Po večeři Angelo vaří caffé italiano a užíváme si svoji večerní chvilku povídáním o všem možném. Zatím je vše v angličtině, ale občas prohodím něco česky a připomínám naši dohodu. Od nového roku budeme mluvit jenom česky. Tváří se zdrceně, ale já vím, že to zvládne. Je pilný.

Bez maminky
Teď ho připravuji na to, že v neděli odjíždím na dávno domluvenou dovolenou, na návštěvu přátel v Německu. Budou doma tři muži a pes. Když dorazím do Bad Reichenhall, píšu všem domů krátkou zprávu a přeju hezký týden. Angelo hned odpovídá: Milá Heleno, děkuji za tvou zprávu. Jsem si jistý, že mi budeš ten týden chybět, měj se hezky v Německu. A v češtině: Dobrou noc, moje česká maminka! Dojetím mi vhrknou slzy do očí. To se mi bude krásně spát!

Převzato z Jičínského deníku