Bohumil Liška

Štábní kapitán Bohumil Liška se nikdy nesmířil s okupací naší republiky. 3. srpna 1939 opustil Lázně Bělohrad a u Ostravy překročil hranice do Polska, aby mohl se zbraní v ruce bojovat proti nacismu. Na rozdíl od mnoha mladších kolegů, kteří toužili po dobrodružství, odcházel čtyřiatřicetiletý Bohumil Liška s jasným cílem, který vyjádřil i ve své závěti: „Odcházím na dalekou cestu jen proto, abych pomohl zdeptané a pokořené vlasti a národu svému. Jdu dobrovolně. Nikdo mě nenutí. Mohl bych klidně žíti a tiše vzpomínati. Nechci a nemohu. Tichá, avšak opravdová láska k národu mě vede daleko přes hranice, abych bojoval po boku těch, kteří již odešli. Chci býti poctivým jako Žižka, nesmiřitelným jako Roháč z Dubé na Sioně a opravdovým jako Hus a Komenský.“ Jeden z nejzkušenějších pilotů československé armády nechává doma v Bělohradě milovanou Růženku Vinčálkovou, která s jeho odchodem píše první slova do svého deníčku: „Uvěří národ v lásku Tvou, čistou a nezištnou, tak jako já?, bojím se. Uvěří Vašemu nadšení ve věc spravedlivou? Přeju Vám všem ze srdce a modlit se budu za Vaši víru a lásku k naší drahé vlasti. Ve vzpomínkách se setkáme!“ V Polsku žádá rodák z Roškopova o přesun do Francie, aby mohl následovat své kolegy letce a svého mladšího bratra Jaroslava. Místo toho je však na území okupovaném Rudou armádou zatčen sovětskými orgány, překládán z vězení do vězení, až se dostal do sibiřských gulagů. Zde, díky svým skvělým znalostem historie, posiloval víru v lepší časy mezi vězněnými vojáky besedami, přednáškami i rozšiřováním písemných pojednání. Měsíce utrpení končí až po zásahu naší exilové vlády v Londýně prostřednictvím plk. Heliodora Píky. Po propuštění se Bohumil Liška vydal na dlouhou pouť do Velké Británie. Hned po přistání v Glasgowě v červenci 1941 byl přijat do služeb Britského královského letectva a jako velitel osádky bombardovacího letounu Wellington se zúčastnil mnoha náletů na strategické cíle v okupované Evropě. V roce 1943 byl major Liška odvelen přes Kanadu a USA na nové působiště na Bahamských ostrovech. Na této letecké základně vykonával funkci styčného důstojníka a vedl výcvik pilotů. Uznání se mu zde dostalo i od bahamského guvernéra vévody z Windsoru – dřívějšího anglického krále Edwarda VIII. Poslední rok války potom pracoval pro československou exilovou vládu v Londýně. Po návratu do Československa v srpnu 1945 je povýšen do hodnosti plukovníka letectva a stává se velitelem leteckého dopravního pluku v Praze. Únor 1948 však znamená začátek pronásledování západních letců. Liška je propuštěn z armády a degradován na vojína. 20. dubna 1949 je zatčen. „Dnešního dne ve 3 hodiny ráno odváželi Bohouška do Hradce. Prohlídka tří osob trvala od ½ 10 hod. večerní do 3 hod. ráno. Nenalezli ničeho. Snad to byla jen záminka. Věřím, že čas vše vysvětlí,“ vzpomíná ve svém deníčku Růžena Lišková. Její manžel mezitím snášel dva roky duševní a fyzické utrpení, výslechy a samotky ve věznici Mírov. I zde se svým charakterem, skromností a čestností stal oblíbeným mezi spoluvězni. Po propuštění a vystřídání několika zaměstnání i těžkém úrazu v cihelně, odešli manželé Liškovi v roce 1960 do Ostravy, kde pracovali až do roku 1966 jako dělníci v železárnách. Životní pouť hrdiny, plukovníka letectva Bohumila Lišky, skončila po dlouhé nemoci a velikém utrpení 27.listopadu 1969. Krátce před svou smrtí byl rehabilitován a částečně odškodněn. Řadu tajemství, snad i včetně okolností smrti svého přítele Jana Masaryka, si však vzal s sebou do hrobu na hřbitově ve Staré Pace, kde má na prostém náhrobku vytesán nápis PER ARDUA AD ASTRA.