Jiří Sehnal

Zpět

Jiří Sehnal

Jiří Sehnal se narodil 18. 2. 1916 v Sendražicích u Kolína, ale celé své mládí prožil v Lázních Bělohradě, kde jeho otec František Sehnal, bývalý legionář, působil jako řídící učitel. Rodina bydlela v budově dnešní Spořitelny na náměstí.
Po absolvování základní školy v Bělohradě zamířil Jiří Sehnal na učitelský ústav v Jičíně, kde v roce 1935 maturoval. Mezi jeho záliby patřil tehdy rozmáhající se trempink a především tenis, kterému věnoval prakticky všechen volný čas a brzy se vypracoval na přední místo klubové tabulky.
Bezprostředně po maturitě se dobrovolně přihlásil do Školy pro důstojníky letectva v záloze, kde absolvoval výcvik polního pozorovatele – letce a nastoupil prezenční vojenskou službu u 1. letky Leteckého pluku 1 „TGM“, kterou ukončil v hodnosti četaře – aspiranta. Poté nastoupil jako učitel v Sudetech, kde se poprvé osobně setkává se sudetoněmeckým hnutím.
Jako letec se zúčastnil jak květnové tak zářijové mobilizace v roce 1938 a osobně prožil také následnou kapitulaci. Ta byla pro Jiřího Sehnala osudovou deziluzi a následné rozhodnutí mohlo být v duchu legionářské tradice, ve které byl vychováván, jen jedno. Jako většina kolegů od letky se Jiří Sehnal rozhoduje odejít do zahraničí, kde doufal v nalezení možnosti ozbrojeného boje za osvobození vlasti.
Již v dubnu 1939 se pokusil o první přechod do Polska, ale jejich skupina byla zadržena polskými četníky a po několikadenní internaci je Poláci předávají do protektorátu do rukou čekajícího gestapa. Několika zadrženým se podaří z eskorty uprchnout, Sehnal mezi nimi, a hned plánuje další termín útěku z protektorátu, tentokráte se skupinou škpt. Bohumila Lišky. Čerstvé Sehnalovy zkušenosti mají skupině pomoci snáze proklouznout. Plánují ilegální cestu až do Krakova, kde se teprve chtějí přihlásit polským úřadům, aby zabránili zopakování otřesné zkušenosti s vydáním zpět hned na hranicích. Díky tomu může Sehnal realizovat své přání a načasovat odjezd celé skupiny tak, aby se mohl s Lázněmi Bělohrad rozloučit po svém. Na počátek srpna je plánován tenisový turnaj, kterého se ještě chce zúčastnit. V turnaji dokonce zvítězil a mezi věcné ceny patří i láhev whisky. Když na něho večer při oslavě v Lázeňském hotelu naléhají, aby ji otevřel, vymlouvá se, že ráno brzy vstává a prosí majitelku, aby mu láhev uschovala pro lepší příležitost. Tenkrát netušil, že potrvá šest dlouhých válečných let, než se taková příležitost najde.
Již 6. srpna 1939 se skupina prezentovala na československém konzulátu v Krakově. Část Čechoslováků odchází do Francie, ale někteří stejně tak jako čet. Jiří Sehnal zůstávají a vstupují do polského letectva. Na základně Dublin byla zřízena první pozorovací eskadra, ale ještě než byla vyzbrojena, je letiště vážně poškozeno německým náletem - vypukla II. světová válka a již umírají první Čechoslováci. V prvních chaotických dnech Blitzkriegu se podařilo postavit několik posádek, které na neozbrojených cvičných letounech podnikaly průzkumné lety nad frontu. Posádka četařů Jiří Sehnal a Josef Bláha nalétala dvacet operačních hodin, když se dne 17. září jejich Potéz XXV potkal se svazem německých bombardérů a palba palubních střelců jej poškodila natolik, že stoj musel nouzově přistát. Letoun byl zničen a Sehnal vážně zraněn na hlavě.
Opěšalá posádka prchá na východ, kde byla záhy internována sovětskou armádou, která obsazovala východní část nešťastného Polska. Přes několik věznic a sběrných táborů se oba letci nakonec dostali ke skupině pplk. Ludvíka Svobody v Jarmolincích. Tehdy se ozvalo způsobené zranění, ke kterému se přidala infekce, to vše umocněné nedostatečnou lékařskou péčí. Když Svobodova skupina opouštěla Jarmolince, vybrali její příslušníci mezi sebou 290 rublů, aby „čet. Sehnalovi byl vystrojen slušný pohřeb, dány květiny na jeho hrob a hrob jeho řádně označen“. Mladý organismus sportovce však zranění překonal a Sehnal se, i když nedoléčený, vrací za svou jednotkou, která v té době byla umístěna v internačním táboře Suzdal. Odtud odjíždějí  transporty do Francie a po jejím pádu směřují k anglické armádě na Středním východě.
V březnu 1941 se tak Sehnal dostává na základnu RAF v Palestině. První zdravotní prohlídky ukázaly úplnou ztrátu levého oka a částečnou ztrátu sluchu, jako již nevyléčitelný důsledek předchozího zranění. To znamenalo konec aktivního létaní a službu už jen v pozemních funkcích.
Následovala cesta lodí do Anglie, a již v červnu byl četař Sehnal přijat na základně RAF ve Wilmslow k letectvu. U náhradního tělesa požádal o komisionelní přezkoušení a přiznání důstojnické hodnosti. Britská komise, která poměrně podrobně zkoumala životopis uchazečů, se překvapivě podrobně vyptávala na sportovní úspěchy, protože tenis se v Anglii těšil velké popularitě a nepochybně byl shledán jako sport hodný gentlemana a důstojníka.
Po absolvování kurzu pro zpravodajské důstojníky letectva byl počátkem roku 1942 poručík Jiří Sehnal přidělen k 310. stíhací peruti, kde svou funkci vykonával až do ledna 1944. V té době se dobrovolně přihlásil do nově vznikající letecké jednotky v SSSR a pro svou znalost ruštiny byl přijat.
V Sovětském svazu byla z Čechoslováků postavena 128. Čs. samostatná stíhací peruť, která po přeškolení na sovětské letouny byla v září 1944 odeslána na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po zhroucení povstalecké fronty zbylé letouny odletěly do bezpečí za frontu, pozemní personál odešel se zbytky povstaleckých jednotek do hor. Nadporučík Jiří Sehnal těžkou partyzánskou zimu prožil s partyzánským oddílem škpt. Ivana Pazderky. Těžce zkoušení partyzáni se nakonec v únoru 1945 probili přes frontu a Sehnal byl odeslán do polského Przemyslu k 1. Čs. smíšené letecké divizi. Konec války ho zastihl na Slovensku, odkud se do osvobozené Prahy dostal 22. května 1945.
Jedna z jeho prvních cest vedla za rodiči do Lázní Bělohradu, protože během celé doby o sobě navzájem neměli žádné zprávy. Oba rodiče naštěstí přežili německé věznění a žili v domě č.p. 351 ve Vachkově ulici, který stačili postavit ještě začátkem války. František Sehnal byl dokonce prvním poválečným předsedou Národního výboru. Shledání s rodiči bylo dojemné, byť se v první okamžik málem ani nepoznali, natolik je válka změnila.
Po válce slouží kapitán Jiří Sehnal u různých leteckých jednotek v Praze a do Lázní Bělohradu pravidelně dojíždí za svými rodiči. S ním často přijíždějí i další letečtí důstojníci, jako například někdejší velitel 310. perutě Mjr. Emil Foit nebo stíhací eso kpt. Leopold Šrom, kterým Bělohrad rychle učaroval a pánové bývají pravidelně k zastižení na tenisových kurtech. V Bělohradě se také Jiří Sehnal v roce 1947 seznamuje s svou pozdější manželkou Marií, která tam byla na prázdninovém táboře pořádaném Obchodní akademií Kolín. V roce 1948 uzavírá manželství, ale zároveň musí řešit dilema, zda znovu odejít do exilu, protože únorové události neslibují příslušníkům západního odboje nic dobrého. Ale byl to právě ohled na oba rodiče, kteří strávili dlouhé válečné roky v internaci kvůli jeho odchodu do exilu, který pro mladou rodinu znamenal rozhodnutí zůstat v republice.
Štábní kapitán Jiří Sehnal byl brzy vyšetřován a dokonce zatčen kvůli odchodu jiných důstojníků na západ a v roce 1949 byl z armády propuštěn. Poté vystřídá několik zaměstnání, která musí v krátkosti opustit pro „ztrátu politické důvěry“ a nakonec přichází příkaz vyklidit pražský byt, který náleží armádě. Bydlení mu nabízejí rodiče v Lázních Bělohradě a nakonec se rodina stěhuje do Kolína k rodičům Marie Sehnalové, neboť zde Jiří Sehnal získává zaměstnání v okresní nemocnici. K rodičům však zajíždí tak často, jak to jen skromné podmínky, ve kterých žije, dovolují. Po smrti Františka Sehnala se jeho maminka Božena Sehnalová stěhuje k němu do Kolína, kde žije až do počátku 60. let. Dům v Bělohradě byl prodán rodině Václavíků, ale do Bělohradu Jiří Sehnal dále jezdí navštěvovat svého bratrance Jana Sehnala, který zde pracuje ve své bývalé restauraci.
V poválečných letech se Jiří Sehnal angažoval ve Svazu protifašistických bojovníků a několikrát se mu podařilo uspořádat setkání válečných letců, nejznámější z nich bylo setkání příslušníků 310. stíhací perutě v Kolíně v roce 1968. Za svou válečnou činnost Jiří Sehnal obdržel na 30 československých a spojeneckých vyznamenání a řádů, mezi jiným dvakrát ČS válečný kříž, medaili za chrabrost, Řád Slovenského národního povstání a další.
Jiří Sehnal zemřel v Kolíně dne 13. 6. 1983.

Autor: JUDr. Jiří Sehnal

 



Město Kultura a sport Úřad Menu město kultura a sport úřad město kultura a sport úřad
česky  english  german

pokročilé vyhledávání 
Lázně Bělohrad