Ženský flétnový soubor Pifferaios z Lázní Bělohradu vystupuje už dvacet let. Přečtěte si, jak to vypadá, když si ženy odskočí od plotny.

Flétnový soubor Pifferaios byl založen v roce 1996. V současné době ho tvoří dvanáct žen, které hrají na zobcové flétny (soprán, alt, tenor, bas) a zpívají. Repertoár je sestaven ze skladeb pro zobcové flétny z období renesance a baroka, ale i skladeb současných autorů, duchovní hudby, lidových písni, spirituálů a písní vánočních. Soubor se drží citátu, že „hudba velmi prospívá zdraví, když ji náležitě užíváme". Hraje nejenom pro zdraví a pro dobrý pocit z harmonie hlasů, o kterou se s větším či menším úspěchem stále snaží, ale přede-vším pro tu harmonii lidskou, jež mezi nimi vládne, se pravidelně každou středu setkávají. A členka souboru Helena Hronová nám odtajnila a prozradila mnohem víc.

Kdo přišel s nápadem založit flétnový soubor a jak jste se svolaly?

Spojila vás láska k hudbě, nástroji nebo vás hnalo vědomí, že něco umíte a chcete se podělit s veřejností? Začínaly jsme v mateřské škole. Kde se nás původně scházelo šest a hrály jsme si jen tak pro potěšení. A protože většina z nás i ráda zpívala, tak jsme večer dělily na hraní a zpívání. Skladby jsme hledaly ve sborníku Pavla Jurkoviče Živá hudba minulosti a v jeho úpravách lidových písní pro ženský sbor. Asi po roce jsme měly první veřejné vystoupení.

Kolik má Pifferaios členů a jde výhradně o ženské těleso?

V souboru Pifferaios je dvanáct žen a již několik let máme i pánskou sekci, kde jsou v současné době tři stálí členové. A stále usilovně hledáme posily.

Podle čeho jste vybraly dirigenta?

V prvních letech nás vedla Květa Trnková, když se odstěhovala, přemluvily jsme současnou vedoucí, Ivanu Václavů, aby se nás ujala. Ale není to dirigent s odstupem, je jednou z nás, a my ji respektujeme jako vedoucí. Má s námi velkou trpělivost a schopnost dostat z nás téměř nemožné.

Pro čechy trošku nezvyklý název hudebního seskupení, můžete ho objasnit?

To v našich začátcích, kdy jsme hrály převážné na sopránové flétny, jejichž zvuk je dosti pištivý, jeden kamarád prohlásil, že hrajeme jako krysaři. A tak jsme si to nechaly přeložit. Italsky to znamená pištci, krysaři tedy jen vzdáleně. V návaznosti na to se naše pánská sekce jmenuje Toni dei signori, neboli hlasy mužů.

Podmiňuje ji prostředí, ve kterém vystupujete?

Repertoár volíme hlavně tak, aby nás těšilo jej hrát a zpívat, a samozřejmé také, aby se líbil našim posluchačům. Záběr máme opravdu široký od renesance po současnost, lidové písně, spirituály, nově jsme nacvičili i několik židovských. Občas zkusíme i ně-jakou těžší polyfonii, abychom si osahali naše možnosti.

Odhadnete, kolik za sebou máte za dvacet let existence koncertů?

Průměrné osm až deset za rok. Podařilo se nám vy-dat 3 CD. První bylo Kousek po kousku, kde se hudební režie ujal Pavel Jurkovič, druhé Pro tebe zpívám, kde jsme spolupracovali s Josefem Krčkem, a poslední vánoční A na zemi upokojení je živou nahrávkou.

Vzpomenete na nejbizarnější místo, kde jste účinkovali?

Myslím, že vystupujeme na obvyklých místech jako jsou sály, kostely, kaple. Pravidelně hrajeme při pro-hlídkách hradu Pecka. Spíše bych vzpomněla na jeden neobvyklý koncert, kde v úvodu zaznělo „od dřezu odskočily jsme si ke jazzu". Tehdy ještě jenom v dámské sestavě jsme nacvičily jazzové a swingové skladby, na klavír nás doprovodil jazzový pianista Pepa Uchytil z Turnova a recitoval Láďa Stuchlík. Provedení sice nebylo úplně dokonalé, ale my i posluchači jsme si ten večer náramně užili.

Dohadují se někdy členky souboru tak, že musí šéf bouchnout do stolu?

Nemyslím, že bychom se vyloženě hádaly. Diskutujeme o tom, jakou tvář dáme nové skladbě a někdy je diskuse trochu bouřlivější. Spíše nás musí vedoucí napomínat, abychom na zkouškách nepovídaly a více se soustředily. Nás starší těší, že mezi nás chodí i mladí. A dokážeme se sejít i mimo zkoušky. Myslím, že jsme prima parta.