František Koubek (nar. 20. 6. 1912)

Život a vzdělání

František Koubek se narodil ve Vodňanech, v okrese Písek. V roce 1931 maturoval na reálce v Praze, v roce 1932 na státní pedagogické akademii v Praze. Učit začal v roce 1932 na základní škole v Kadani a až do nástupu vojenské služby do roku 1935 na střední škole v Chomutově. Po vojenské službě vyučoval na škole v Žatci až do záboru území v roce 1938. V Lázních Bělohrad učil od ledna 1939 až do odchodu do důchodu v roce 1972. V letech 1945–1947 učil výtvarnou výchovu na gymnáziu v Hořicích.

Výtvarná tvorba

František Koubek kreslí a maluje od dob studií až po současnost. Své výtvarné vzdělání doplňoval na grafickém oddělení UMPRUM v Praze a po roce 1945 studiem pěti semestrů u prof. Cyrila Boudy. Kreslí pro radost, ale nevystavuje – výjimky byly v roce 1992 (osmdesátiny) a 2002 (devadesátiny).

Spolupráce s památkou Karla Václava Raise

„Mnoho vykonal malíř a grafik Fr. Koubek pro památku Karla Václava Raise – umělce i člověka. Grafiku a její techniku studoval u prof. Cyrila Boudy a dalších učitelů. Oblíbil si zejména dřevoryt a kresbu perem, ale stejně dobře ovládá i olejomalbu a akvarel. K výročím K. V. Raise vytvářel plakáty, obálky publikací, ilustrace a raisovské motivy do časopisů (např. „Hrobník Merta“ v časopise Pod Zvičinou, 1949). Účinná a pilná byla i jeho účast v organizaci Raisova památníku v L. Bělohradě a při vydání almanachu ke stým narozeninám spisovatele (1959). Jeho Raisovy portréty v dřevorytu i linorytu prokazují mistrovské Koubkovo rytecké umění.“

Text: Alois Jilemnický

Osobnost a životní postoje

Výrazná osobnost bělohradské kultury, učitel a malíř František Koubek, je se svým bohatstvím životních zkušeností moudrý, vyrovnaný, usměvavý a velmi skromný člověk. Elán a radost z dobře naplněného života i zajímavé umělecké práce mu mohou mladí závidět. Hovořit s ním je poučení a potěšení.

Rozhovor

P. Koubek o věku:

„Mně? Bude mi 89! Chtěl bych to dožít, pokud možno duševně a tělesně svěží, abych z toho života něco měl. Ale na druhou stranu – já zas na tom životě tak nelpím. Zdraví slouží, já se ani moc nepozoruju. Žiju normálně a když se nějaká nemoc ozve, myslím, že to poznám. Kolem mě chodí v Bělohradě spousta lidí, kteří nemají o nic zájem, než o hospodu, chlast a kouření. To já ne! Já musím pořád něco tvořit, pořád něco měnit.“

O významu zájmu a duševního života:

„Ono ale záleží především na duševním životě. Na tělesném taky, pohyb je samozřejmě důležitý, ale není nic platný, jestliže mozek skomírá, když lidi nezaměstnávají mozek.“

Cestování a knihy:

„Ne. Do ciziny ne. V téhle době, která je tak nejistá, nevíte, k čemu tam přijdete, nějaký blázen hodí bombu, jako na Blízkém Východě.... Já mám doma krásné knihy, ve kterých si rád čtu, na ty nelituju peněz. Encyklopedie Bible, to je nádherná kniha, v tom si rád listuju. Nebo svatá Země, to jsou právě ty dějiny. To je ale spíš otázka lidská, z toho se může člověk poučit, že jeden den volali hosana a druhý den volali ukřižuj, když dostali nějaký peníz.“

Tvorba a oblíbené motivy:

„Když mám takhle volno a svítí sluníčko, tak si kreslím a něco maluju. Chystám se i na větší obrazy. Víte, hezky se pracuje, když svítí slunce nebo při kávě... Tady mám obrázky Byšiček, to je věčné téma a velmi vděčné. Mám je několikrát namalované. Mým nejoblíbenějším motivem na Bělohradsku jsou vesnice – Hřídelec, Lány, Brtev, pak cesta na Vřesník, náves v Tetíně. Tady si maluju k svátku čarodějnice... to jsou takové moje skici. Já nechci, neumím zabálet, mám heslo – každý den něco. A mám rád veselé barvy.“

Pomoc okolí a památky:

„Byla jste někdy v Hřídelci v kostelíčku? Podívejte se tam, jak je to vzornej kostelík. Ten je vymalovanej, taky nástropní malby, to ani v Bělohradě není. Starosta mi říkal – udělejte tu křížovou výpravu do Hřídelce, ale já bych necelou, stěžejní body – třeba když Ježíš se potkává se svou matkou nebo když Šimon mu pomáhal nést kříž, pak ukřižování, kladení do hrobu, dramatické momenty. Nebo Veronika s rouškou. Do kostelíčka už ne, tam se obrázek nevejde, ale pět obrázků křížové cesty na hřbitov ano.“

Bělohrad:

„Já rád pomůžu, když někdo přijde. Ale tady v Bělohradě je pomalu hanba něco dělat. Nejvíc mě mrzí, že někdo urazil hlavu sv. Blažeje, hlavu a ruku mu urazili, když šli z hospody. Sv. Jan Nepomucký – jeho hlava byla už asi třikrát v řece. Jeden týden postaví kašnu a ve čtvrtek už je zničená. Socha ženy mezi trafikou a ČSAD – říkal jsem, když to bylo čisté a nové – natřete to, ale neposlechli. Jestli to takhle zůstane, hlava a ramena jsou už zelené, za čas se to přirozeně změní, socha stojí pod stromy.“

Radost z práce:

„Ten betlém, to je 15–20 let práce. Mám z toho radost. Figurky ještě opravuju, neodpovídají mé momentální představě. Betlém není nikdy hotový, to je věčná práce, měsíc jsem ho jen připravoval k výstavě. Z každé práce mám radost, i z kapličky v Lánech.“

Text: Antonie Vanišová