Historie města

Geografie a současnost

Město Lázně Bělohrad se nachází ve východní části Královéhradeckého kraje, v okrese Jičín. Správní území města tvoří devět katastrálních území, která vycházejí z historického rozmístění jednotlivých sídel.

Dolní Nová Ves, Prostřední Nová Ves a Horní Nová Ves postupně s městem stavebně splynuly. Naopak Brtev, Dolní Javoří, Hřídelec, Lány a Uhlíře jsou k městu připojeny administrativně. Celkové území města má rozlohu 2 838 ha a žije zde přibližně 3 800 obyvatel s trvalým pobytem.

Počátky osídlení

První historicky doložená zmínka o osadě v místě dnešního Bělohradu pochází z roku 1354. Tehdejší osada nesla název Nová Ves a dělila se na Horní a Dolní část.

Na jejím území se nacházely tři tvrze – Rateňská (dnešní Dolní Nová Ves), Dražná (Horní Nová Ves) a Koštofrank, kde sídlil Bořek z Poličan. Rytířský rod Bořků vlastnil široké okolí až do poloviny 15. století, kdy za vlády Jiřího z Poděbrad vymřel.

V době husitských válek se Nová Ves hlásila k přijímání podobojí a tuto víru si udržela až do poloviny 17. století. V letech 1432–1433 tudy při tažení na Pecku prošlo husitské vojsko, které zničilo osadu Byšice. Dochoval se z ní pouze kostel sv. Petra a Pavla – dnes známý jako Byšičky.

Vznik názvu Bělohrad

V 16. století patřila Nová Ves k peckovskému panství. Jeho vladyka Jan Škopek z Bílých Otradovic nechal na místě staré dřevěné tvrze Koštofrank postavit nový kamenný zámek.

První písemná zmínka o názvu Bělohrad pochází z roku 1558, a to z náhrobního kamene Václava z Hoříněvsi, který na zámku pobýval.

Po smrti Jana Škopka rozdělila jeho manželka Anna panství mezi jejich tři syny – Karla, Petra a Adama. Jedním z nejvýznamnějších pozdějších majitelů byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který byl po porážce českého stavovského povstání roku 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze.

Období po Bílé hoře

Petr Škopek, vlastník bělohradské tvrze, patřil mezi známé stoupence kališnictví. Po bitvě na Bílé hoře byl jeho statek přeměněn v manství.

Po smrti manželů Škopkových připadl majetek královské komoře a následně jej získal Albrecht z Valdštejna. Po jeho smrti se na panství vystřídalo několik majitelů, převážně cizozemského původu.

Roku 1669 koupila Bělohrad Kateřina Alžběta z Valdštejna a po její smrti panství převzal její manžel Bertold Vilém z Valdštejna. Za jeho působení bylo dne 2. května 1722 povýšeno na městečko a byl vybudován kostel Všech svatých.

Z této doby pochází také přestavba přední části zámku, jejímž autorem byl pravděpodobně architekt Giovanni Santini Aichel.

Karel Václav Rais

Lázně Bělohrad jsou neodmyslitelně spjaty se spisovatelem Karlem Václavem Raisem, který se zde roku 1859 narodil.

Působil jako učitel, později se však plně věnoval literatuře a stal se jedním z významných představitelů českého realismu. Ve svých dílech často zobrazoval život venkovského lidu a prostředí rodného kraje.

Rais zemřel roku 1926 v Praze, přesto zůstává jednou z nejvýznamnějších osobností spojených s historií města.

Rozvoj lázeňství

Město se proslavilo především rašelinným lázeňstvím, jehož tradice sahá do 19. století.

Roku 1883 zakoupila panství pruská šlechtična hraběnka Anna z Asseburgu, která využila ložisko léčivé rašeliny v zámeckém parku Bažantnice. Postupně zde vznikly lázeňské budovy a město začalo získávat věhlas jako lázeňské středisko.

V roce 1905 bylo městu oficiálně povoleno užívat název Lázně Bělohrad.

20. století a válečné události

Rozvoj města i lázní přerušila první světová válka. Vypuknutí konfliktu přineslo do města hlad, nedostatek i ztráty na životech.

Podle dobových záznamů odcházeli 27. července 1914 místní muži do války s vírou v brzký návrat. Celkem 56 z nich se však již domů nevrátilo.

Meziválečné období naopak znamenalo pro Lázně Bělohrad výrazný rozkvět. Lázeňská proslulost přesáhla hranice Československa, přibylo hostů i ubytovacích kapacit. V této době vznikl také Grand Hotel Urban, tehdy jeden z nejluxusnějších hotelů v republice.