dnes, po osmdesáti letech od konce druhé světové války, stojíme v tichém zastavení. Vzpomínáme. Na ty, kteří bojovali. Na ty, kteří trpěli. Na ty, kteří byli umlčeni. A především na ty, jejichž životy byly násilně přervány, ale jejichž příběhy v nás dál žijí.

Když se řekne „válka", často se nám vybaví čísla - miliony padlých, statisíce odvlečených, tisíce vypálených obcí. Ale za každým číslem byl člověk, prarodič, rodič, dítě, zkrátka lidský život.

Symbolicky se v rámci vzpomínky scházíme na místě, které je spojeno s jednou bělohradskou tragédii, kterou právě druhá světová válka přinesla.

Rodina Vojtíškova žila v Lázních Bělohradě. 17. června 1942 zastavilo před jejich domem gestapo. Zatkli tiskaře Jana Vojtíška, jeho ženu Boženu, dceru Boženku, která měla za týden svatbu. Jan Vojtíšek, syn, byl tentýž den zatčen ve svém domě u Bažantnice a pro jeho bratra Adolfa si gestapo dojelo do Horek u Staré Paky. O čtyři dny později byl také zatčen jejich tiskařský dělník Jaroslav Trojánek. Manželka Jana Vojtíška ml. Kristina se v obavě ze zatčení odstěhovala do svého rodiště, Benátek nad Jizerou, kde však byla o dva měsíce později též zajištěna gestapem. Spárům gestapa neunikla ani její jedenáctiměsíční dcerka Janička, pěstounům byla odebrána 28. listopadu 1942. Gestapo rozpletlo síť napojenou na podporu parašutistů - mladý Jan Vojtíšek jim zajišťoval úkryt. A za to byla rodina doslova vymazána...

Popravy, koncentrační tábory, utrpení - konec jejich příběhu se odehrál v Mauthausenu. Ale jedna malá dívka, Janička, dcera Jana Vojtíška ml., přežila. Byla odvlečena do nemocnice v Krči, kde měla být - stejně jako děti z Lidic - zneužita k pokusům. Její tělo i duše nesly následky celý život. Přesto vyrostla, žila, měla rodinu, pracovala, sportovala. Díky péči pěstounů, díky lidské odvaze a neústupnosti přežila - a mohla nést památku své rodiny dál.

Tento příběh je jen jedním z mnoha. Ale je náš. Je bělohradský. Je konkrétní, hluboký, lidský. A připomíná nám, že zlo nemá nikdy poslední slovo. A že hrdinství nevypadá vždy jako bitva. Někdy je to tiché rozhodnutí - pomoci, nezradit, stát za druhým.

Dnes, kdy znovu slyšíme slova jako „válka", „ztráty", „oběti", si musíme připomínat, jak snadno se může ztratit svoboda. Jak křehký je mír, jak cenná je pravda, jak důležitá je lidskost.

Paměť není minulost. Paměť je naše budoucnost. A závazek. Závazek nenechat zapadnout jména jako Jan a Kristina Vojtíškovi. Závazek chránit to, co bylo tak těžce vybojováno - lidská práva, svobodu, důstojnost. Závazek mluvit o těchto příbězích s našimi dětmi. A nezapomenout...

Děkuji vám, že dnes vzpomínáte spolu se mnou. Děkuji, že nesete památku dál.

Alena Kuželová, DiS., starostka města