V Lázních Bělohrad se letos pořádala „Strašidelná Bažantnice“ již po šesté. U jejích začátků stál spolek Frič a myšlenka na uspořádání „Snu noci svatojánské“ v lidovém podání. Byl tu však také rozverný nápad obsadit bažantnici na jeden večer pohádkovými bytostmi, skřítky, čerty, duchy a vílami, který se rychle ujal. V  průběhu několika let se tato atrakce stala tradicí, která přitahuje obrovské množství návštěvníků.

Každý rok přinese něco nového pro radost dětí i dospělých. Především se „Strašidelná bažantnice“ stále rozšiřuje a prodlužuje. Před čtyřmi lety končil průvod strašidel pod Byšičkami, děti malovaly obrázky, které pak byly vystaveny na pláni za byšickým kostelíkem, hrála místně oblíbená kapela „Krvavá valcha“ a Hořický školní divadelní spolek předvedl Erbenovu baladu „Svatební košile“.   Neměnnou tradici podporují některá strašidla, která se objevují pravidelně a na stejných místech celé trasy, jako jsou třeba Červená Karkulka, Vodník, ožívající umrlec v truhle, hejkalové a čarodějnice, na poli za bažantnicí Krteček s příslušnými rekvizitami, oběšenec a čerti. Ostatní strašidla se zjevují příležitostně nebo také postupně, takže mají návštěvníci vždy co nalézat a obdivovat.

Později se na jednom z rašelinových jezírek objevila skupina pirátů na lodičkách a na svahu pod Byšičkami se usídlili loupežníci.  Do bažantnice zavítali i upíři a duchové. Páter Barborka nechal otevřít kostelík na Byšičkách a tajemný poustevník vykládal příchozím historii místa a kostela. V roce 2011 obohatili arsenál strašidel lidojedi s bohatě připraveným programem lidojedské hostiny, hrůzostrašná skupina zombie, kostlivec, ale i  živé selátko v červenou mašlí kolem krku, oživlá pohádka o řepě, mluvící pohádkový drak s dvěma princeznami a skřítkové postelníčci, kteří vítali příchozí. Celá bažantnice pak byla ověšena upozorněními, výstrahami a informačními tabulemi, které originálním způsobem prováděly návštěvníky od vily Karlušky až po Byšička.

Letošní rok byl v mnohém rekordní. Ukázalo se, že přes úmorné vedro, které v roce 2012 koncem června panovalo, počet návštěvníků vyšplhal na nějakých sedm tisíc. Je to víc než dvojnásobek počtu obyvatel města Lázní Bělohradu. Do bažantnice přišly všechny generace: děti, mladí, staří, „lázeňáci“, děti v kočárcích a na kolech, i spousta pejsků.  Pro srovnání – v prvním roce jich bylo „jen“ asi tři tisíce.  Novinkou roku byli král s královnou vítající hosty, rozkošná Pavoučice, Flinstouni, anděl spadlý přímo z nebe, minikoně, na kterých se mohly projíždět děti na konci cesty, všemi obdivovaní lesní přízraky, a mnoho dalších. Skvělou novinkou zejména v horku, které bylo 30. června přímo nesnesitelné, bylo čepování piva v pekle – v areálu, kde se pro potěšení příchozích mořili čerti a čertice v maskách, parukách a kožiších. Největší utrpení z horka zažívala strašidla s plastovými maskami na obličejích, jiným se v potůčkách potu rozmazávalo umné nalíčení. Byla to skutečně fuška.

Znovu se potvrdilo, že organizátoři i účinkující, kteří založili celou akci na dobrovolnosti a volné fantazii, byli velmi dobře připraveni. Nejen to. Že byli zejména schopní překonat i velké nepohodlí. Díky tomu se zábava pro tisíce lidí z celého Královéhradecka skvěle vydařila. Znovu a znovu jsme slyšeli návštěvníky, kteří přišli již po několikáté, že „tentokrát to bylo ještě lepší než posledně“. A pak jsme také slyšeli strašidla, která plánovala, co a jaké překvapení chystají na příští ročník „Strašidelné bažantnice“.  K tomu není co dodat.

Na konec patří poděkování: těm, kdo „Strašidelnou bažantnici“ uspořádali, všem báječným strašidlům, ať z říše pohádek, historie nebo snů, také fotografům, filmařům a reportérům, kteří se postarali, aby se na všechny atrakce a kouzla nezapomnělo. A aby se jimi mohli na internetu potěšit i ti, kteří do Lázní Bělohradu nemohli dorazit.

Několik interview 2012

Batmani
Sylva z Lázní Bělohradu, Kristina z Horní Nové Vsi, žákyně Základní školy v Lázních Bělohradě.
„Chtěly jsme strašit, ale neměly jsme žádný nápad, jaké bychom měly mít masky. Když nám nabídli profesionální masky Batmana a Batmanky, vzaly jsme to. Lidé nás považovali za motorkáře, Spidermany, ale také za Kočičí ženy. Ne každý zná Batmany z komiksů a z filmů. Moc se nám to líbilo, příště půjdeme zas.“

Mumie
Adéla z Prostřední Nové Vsi, žákyně ZŠ v Lázních Bělohradě
„Sháněli nějaké mumie, tak jsem se přihlásila, ale vyšlo na mne to nejtěžší: mumie v truhle. Hrozně dlouho mne omotávali obvazy. Pak jsem si vlezla do truhly a byla jsem tam tři hodiny. V horku, jaké bylo ten den, se to skoro nedalo vydržet. Ale bavilo mne, co jsem všechno slyšela. Například jeden tatínek utěšoval synka, že ta ruka je plastová. Pak si sáhl a zaječel. Šla kolem těhotná žena a tak se lekla, že měla strach, aby neporodila. Lidé se dost báli, dospělí i děti. Ale byly také zlobivé děti, třeba chlapci, kteří přišli zezadu a mlátili mne víkem do hlavy.“

Divoženky
Sestřenice Madla, účetní z Nymburka a Věra, která pracuje v betonárce v Lukavci.
„Nazvali nás Divoženky z Ria. Protože jsme celou dobu tancovaly. To se líbilo! Pak jsme ještě tancovaly na Byšičkách s dětmi. Chtěly jsme, aby se k nám přidalo co nejvíc dětí. Měly jsme s sebou magnetofon na baterky a hrály jsme techno. Skladby – orchestrální, s houslemi – vybral Věry šestnáctiletý syn. Šli mladíci tak 17letí, a komentovali: „Ty vole, oni tam mají techno!“ My jsme několik let přemýšlely, jak se dostat mezi strašidla, toužily jsme účinkovat ve Strašidelné Bažantnici. Nakonec jsme se rozhodly: samy jsme si ušily šaty ze záclon, nalíčily se a nalakovaly si nehty. „Děvčata, vy jste vytuněný“ nechaly se slyšet ženy, které šly kolem. Potřebujeme další divoženky, do příště se ještě vylepšíme.“

Vodnice
Jiřina z Hřídelce
„Jako žena Vodníka si nemohu moc dovolit. Jen jsem škemrala, aby mi dali kolemjdoucí dušičku. „Ale já nemám“, řeklo smutně jedno dítě. Voda je v jezírku mělká, i když přišlo mnoho lidí, nikdo se tam nevykoupal. Ale hodně se jich ptalo, co že je to za ruku, která kouká z vody. Říkali jsme jim, že je to ruka doktora Mráčka. Že si doktor myslel, že to nejde, ale tady jsme dokázali utopit ho.“

Mrtvá nevěsta
Veronika z Brtve, kamarádka Jiřiny.
„Mrtvá nevěsta vyvolávala spíše lítost. Přišla holčička a zeptala se mne: „Můžeš za to?“ Vypravovala jsem jí, že to byla nešťastná náhoda. Spadla jsem na hřebík a tak. Jiná holčička se postavila přede mne do pozoru a řekla: „Jaký je Váš životní příběh?“ To mne opravdu rozesmálo a vyprávěla jsem jí celou historii mrtvé nevěsty. Ale byl také nenechavý chlapeček, který mne úporně tahal za piercing. Tak to už bylo hodně nepříjemné.“


Upíři
Lenka, Berča a Honza
„Měli jsme stan na konci lesa až nahoře na Byšičkách. Tam byla hrobka plná netopýrů, krevní konzervy a tak. Ve stanu nebylo dobře vidět, a proto se všichni návštěvníci docela báli. Kousali jsme děti – jen trošku – ale jsme přece upíři. Rozbrečeli jsme pár dětí, jedno se snad dokonce strachy pokakalo.“

Hrabě na koni
Pan učitel Flégl, ZŠ Lázně Bělohrad
„Koně patří mému bratrovi, jsou to čeští teplokrevníci. Jeli jsme s bratrovou kolegyní na koni jako hrabě a hraběnka. Můj kůň se jmenuje Tereza a je napůl můj. Lidi si na nás ukazovali, že jsme král s královnou, princ, kníže, hrabě, Napoleon, baron Prášil – ne vždy k nám byli laskaví. Ale zato jsme měli nadhled, viděli jsme všechna strašidla, děti hladily koně. Velkou výhodou bylo, že jsme davem projížděli bez překážek – před koněm každý ustoupí.“
 

Milena Černá