Občané bělohradští, vážení hosté, lidé dobří, Vaše nevelké město s lázněmi, kde se silou přírodních sil a péčí lidí přináší zmírnění bolesti a obnovuje zdraví, je vhodným místem pro sochu svaté Anežky. Rádi přijímáte hosty a podáváte jim skoro zapomenutý starosvětský klid...

Mám na mysli ten zvláštní mír venkovských městeček, kde v nedělní poledne letního dne panuje ticho zvýrazněné hvizdem vlaštovek vyšívajících blankyt oblohy, přerušené občas křikem kavek, které ze zvonice zvedla poštolka a pečlivě členěné odbíjením plechově znějících radničních hodin. Tu pohodu, kdy se na lavičce sedící starý člověk s úsměvem dívá na dítě skákající panáka, zatímco jeho dcera, matka dítěte, chvátá s obědem.

    Zvláštní je, že do takového obrazu dovedeme vstoupit, a když v něm na chvilku spočineme, zdá se nám to tak naprosto samozřejmé, jakoby to bylo pořád. Jenže ono to vůbec není samozřejmé a klid města byl mnohokrát na dlouho porušen. Kolikrát tu cizí vojáci napájeli u kašny koně, kolikrát tu na povel v cizí řeči chrastily okované kroky a k potupě lidí krčících se za okny byla vzdávána čest krvavě rudým vlajkám totalitních režimů. Po celá desetiletí tu postávali zlí lidé z vlastních řad a hlídali kam kdo jde a v neděli upírali oči na dveře kostela. Ale je to za námi a pamětní desky na domech nás neruší. Patří už k městu jako stará vyznamenání tvůrcům a hrdinům z minulosti. Teď je zde mír.

    Ani teď není samozřejmý. Mír je křehký a my jsme lidé, kteří, bohužel, máme v sobě sklon k sobectví. Sklon, který nejprve pozvolna, ale čím dál strměji vede až do propasti pekla. Jak snadné je jít životem po svahu dolů, tak obtížné je jít směrem opačným. Na něm je zprvu cesta strmá jako schody a každý z nich je vysoký jak mělký hrob. Později je už stoupání povlovnější, jenže ve stáří ubývá vůle i sil. Kdybychom citlivě vnímali město, poznali bychom, z kolika domů čiší chlad nezájmu, v kolika zní křik rozepří, v kolika jako v hadí díře je domlouván úskok, násilný čin nebo vypočítavé chytráctví.

    Někdy mi připadá naše země jako nemocná. Potkávám lidi rozpálené horečkou chtivosti. Někdy i blouzní. Jindy vidím lidi zmalátnělé, téměř už na nic nereagující ve svém nezájmu. Všude plno těch, kdo v únavě z honičky za bůhví čím nestíhají pečovat o své okolí a žijí ve špíně.

    Nemocné tělo jednotlivců i celého národa vedlo sv. Anežku k vrcholným činům lásky. Stejně jako se skláněla k potřebám své doby, obrací se i k nám. Tak ji znázornila i autorka sochy, u níž stojíme. Zcela jistě se k nám obrací, jak to vidíme na pohybu její suknice. Gesto sepjatých rukou a výraz tváře je víceznačný. Ptá se nás: Copak se zase stalo? Nebo nás k sobě vítá jako milého hosta slovy: Ale – to je radost! Může to být i výraz úpěnlivé prosby, aby přestalo utrpení, zmírnila se bolest, vrátilo zdraví, obnovil se mír. Či naopak již modlitby díků za vyslyšení. Největší hádankou, kterou nám socha klade, je, kam se obrací a ke komu mluví. Ke Kristu, Králi na nebesích, nebo k nám? Obojí je pravda. Obrací se k nám a prosí nás, zdravé, silné a schopné, za ty, kdo jsou nemocní, slabí a nedovedou si poradit. Necháme svou princeznu, světici a ochránkyni prosit marně? Aby dál, znovu a znovu lkala nad naší tvrdostí a zkázou své i naší vlasti? Nebo se jí postavíme po bok, pomůžeme své zemi ke smíru a rozkvětu a uslyšíme, jak nám s radostným díkem žehná? Mnoho z nás řekne, že to je příliš těžký úkol, ale pak vystoupí druhá pravda, její mocná přímluva za naši dobrou vůli. Jenže je to tak, že pravda o její přímluvě přijde až po naší odpovědi na pravdu její výzvy, a to odpovědi kladné, jasné a projevené činy.

    Ty, socho z tvrdého kamene, stůj zde pevně. Mlčky, ale výmluvným gestem volej každého, kdo tu projde. Probouzej v nás rytíře sv. Václava, kteří neleží v bájné hoře Blaník, ale v našich vším možným sevřených hrudích. Otevři v nás prameny velkorysosti a velkodušnosti a vypros nám vítězství nad námi samými.

prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.

Projekt byl finančně podpořen Královéhradeckým krajem