Delší studentské pobyty v zahraničí se těší stále větší oblibě. Co přináší cizinec hostitelské rodině a jak se cítí sám student?

Helena Hronová z Lázní Bělohradu spolu se svou rodinou hostila již tři studenty, kteří přicestovali prostřednictvím neziskové organizace AFS Mezikulturní programy. Prvním byl Marco z Mexika, po něm přicestoval Onur z Turecka a v srpnu přivítají Angela z Itálie.

Synův nápad
Prvotní impulz přišel od Helenina syna. „Jakub se rozhodl, že pojede do Německa, a tím pádem jsme doma měli volnou postel," přibližuje Helena Hronová a pokračuje: „Zaujala mě brožura, kterou donesl ze školy, tak jsem přesvědčila manžela." Studenty rodinám buď přidělí organizace podle předem zadaných kritérií, nebo si je vyberou samy. „Marcovým koníčkem bylo vaření, proto jsem doufala, že mě něco naučí,"přiznává dobrovolnice programu AFS. Zkušenosti s oběma cizinci má více než dobré. Ani její syn Jakub si nemůže stěžovat, v Německu tráví část roku i po návratu do Čech.

Bez nároku na odměnu
Vše funguje na bázi dobrovolnosti, cílem rodin není finanční odměna, nýbrž zisk nových kulturních zážitků. Náklady na účast v programu si hradí studenti sami. Výdaje se pohybují zhruba od 120 do 160 tisíc za nejdelší desetiměsíční variantu pobytu. Kdo by se bál tak dlouhého odloučení od domova, může zvolit tří nebo pětiměsíční cestu.

Necelý rok života u konecchlumské rodiny končí příští týden pro šestnáctiletou Katharinu Strobel z Rakouska, která docházela na Lepařovo gymnázium. Českou republiku zvolila za cíl své cesty proto, že chce ovládat český jazyk a poznat kulturu a historii zemí sousedících s jejím rodným krajem.

Problémy s jazykem
„Už předtím jsem se češtinu učila pět let, ale kromě základů jsem neuměla nic," objasňuje Katharina Strobel. Tady jí s jazykem pomáhala hostitelská babička. „Mluvit jsem musela už od začátku, anglicky ani německy nikdo moc neuměl," přibližuje situaci mezi spolužáky. Většinu předmětů absolvovala spolu s kolegy ze třídy, na konci obdrží certifikát o absolvovaném studiu, které jí nahradí jeden školní rok v Rakousku.
Za dobu svého pobytu se domů nepodívala ani jednou. „Nesmíme, je to v podmínkách, ani návštěva rodičů v Čechách není doporučená," odhaluje pravidla programu.

Domů se mi nechce
„Zpátky se ani netěším, nevím, jestli si budu ještě rozumět s kamarády. Každý teď máme jiné zkušenosti," říká mladá Rakušanka. „I tak jsem ale hrozně ráda, že jsem vycestovala," potvrzuje. Rozdíly mezi dvěma národy spatřuje. „Češi dávají víc pozor na peníze," přiznává s ostychem a dodává, že poznat je to například na stavu silnic.

Podle slov Heleny Hronové i Kathariny Strobel mají studenti po pobytu dvě rodiny. Když po otázce, které jídlo Katharině víc chutná, padne odpověď „To od maminky", nabízí se dotaz od které. „To je jedno," uzavírá studentka.

Šárka Jebavá

Převzato z Jičínského deníku