Dlouho jsem přemýšlel, jak to říct, jak opatrně upozornit na skutečnost, že druhý sborník vzpomínek, portrétů, komentářů, úvah a anekdotických historek „Už tě vidím, Bělohrade“ nedosáhl úrovně autorovy prvotiny.

Moje nejistota přitom nepramenila z toho, abych se nedotkl autora Eduarda Čeliše – to není žádná slečinka z literární kavárny v Týnské, to je chlápek z Podkrkonoší, který unesl jiné věci. K opatrnosti mě vedla obava, abych ve čtenářích nevyvolal pocit, že ta kniha není dobrá. Protože ona pořád dobrá je.
To máte, jako když vám na horské chatě dají první den pobytu na uvítanou steak na grilu a druhý den karbanátek s kaší. Kdybyste předtím nedostali ten biftek, mohli byste se z jejích karbanátků zbláznit. Maso na ně je namleté na středně hrubo, tak, jak to má být, je v dokonale harmonickém poměru dochuceno nejrůznějšími omáčkami a kořením a propečené je do šťavnatého růžova. Kaše je vláčná a hedvábná a domácí okurka, co k tomu dávají, je symfonií pro lák a deset tisíc chuťových pohárků. Každému byste je doporučili. Ale když je srovnáte se včerejším steakem, musíte si upřímně přiznat: Už to není takové. A takhle je to s oběma knihami Eduarda Čeliše.

První díl přirozeně přinesl nejcitlivější vzpomínky, portréty nejosobitějších postav Bělohradu, historky s nejsilnější pointou. Druhý díl proto loví v mělčích vodách a těží v lomu, do něhož se už rypadlo autorovy paměti předtím lačně zahryzlo. Tento handicap je ale paradoxně také největší silou druhého sborníku. Proto a právě proto, že hvězdy (spisovatel Bohumil Hrabal, tenista Petr Koláček, fotbalový reprezentant Ladislav Přáda a další) obsadily stránky první knihy, zbylo v té druhé důstojné místo především pro nehrdiny.
Civilní Bělohrad

Otevírá se nám v ní tedy trochu jiný Bělohrad. Civilní, všední, málem banální. Ale je to banalita hrabalovské ražby, jsou to perličky na dně, na kterých libeňský bohém postavil svou poetiku. Před čtenářem defilují sousedé, známí a kamarádi pana Čeliše, hází po sobě nevinnými fórky a vzpomínají na chvíle, které z hlediska budoucnosti nebyly nijak významné, ale v jejich paměti stále mají místo a odkazují k obecnějším pravdám.

Jednou z těch pravd, které se na povrchu jednoduchých vyprávění sráží jako rosa na skle, je vědomí, že lidé si zaslouží pozornost. I ti tuctoví, i ti, které nikdo nezná ani ve vedlejším městě. Pro určitý okruh sousedů a známých jsou ovšem významní a důležití. Díky Čelišově knížce pak není těžké si uvědomit, že důležitost, kterou on přiznává svým vybraným známým, přiznávají jiní lidé jiným známým. Něčím výjimečný je pro své blízké každý člověk. Každý lidský život je hodný toho, aby mu byla věnována pozornost. Rubika Celebrity v lifestylových časopisech je dada.

Druhou pravdou, na níž autor trvale upozorňuje (aniž by cítil potřebu ji explicitně vyslovovat), je fakt, že kontinuita národní, ale především regionální a místní historie je dána kontinuitou našich životů. Ne trváním a pádem vlád, ne ustavením a změnou politických poměrů. V rozporu s populární verzí naší historie, která líčí období let 1948 – 1989 jako období všelidové rezignace, chalupářského individualismu a potlačení veškeré skutečně autentické tvůrčí aktivity, tvrdohlavě připomíná životy, jimiž se bez ohledu na režim a zřízení táhne červená nit amatérské hudby a divadla, péče o mládežnický sport, o paměť obce i kraje, o hodnoty kamarádství a jejich vštěpování dětem. Nenechme si namluvit, že skutečně tvůrčími, nadšenými a odpovědnými lidmi jsme se stali někdy na přelomu listopadu a prosince 1989 – i to nám knížka „Už tě vidím, Bělohrade“ připomíná.

Kromě Eduarda Čeliše přispěla tentokrát několika vzpomínkami také čtveřice dalších autorů: Lenka Pospíšilová, která jako jediná participovala také na prvním sborníku, dále spisovatel Stanislav Rudolf (jeho autorská zkušenost je v celku knihy nepřehlédnutelná), šéfredaktor Bělohradských listů Ladislav Stuchlík a konečně bývalý děkan Technické univerzity v Liberci Jiří Vacek. Styl každého z autorů je trochu jiný, celek knížky přesto působí kompaktně. I díky zvolenému formátu dvou- až třístránkových fejetonů, historek, vzpomínek a úvah se podařilo udržet i víceméně stejnou strukturu a kompozici většiny příspěvků.

 Knížka prozrazuje grafický rukopis Jaroslava Vovese, který knihu i vizuálně propojuje s prvním sborníkem. S fotografiemi je tu nakládáno citlivěji a profesionálněji než v debutu, naopak bez ilustrací bych se popravdě obešel. Přestože jsou zdařilé, s fotografiemi se nerýmují. Buď jedno, nebo druhé.
Takže co? Máte se po knížce pídit, nebo ne? Je už příliš pro Bělohraďáky, nebo má stále sílu oslovit i širší okruh čtenářů? To už popravdě nedokážu posoudit.

Převzato z Jičínského deníku